rss
PatRESS News

Zpět

Paralympionik Ježek má pořád chuť trénovat

28. října, 2011

Plzeň – Má za sebou mimořádně úspěšný rok. Hned na jeho začátku se stal dráhovým mistrem světa ve stíhačce, jako první v historii vyhrál světový pohár a v samotném závěru sezóny přivezl z mistrovství světa v časovce jednotlivců cenné stříbro. Teď už má český paralympionik Jiří Ježek za sebou doslova vymodlený konec. Co ale bude následovat? Jak je se sezónou spokojený? Rozčiluje jeho věk a hendikep stále při závodech zdravé jezdce? A jak si vůbec představuje příští sezónu? Na to a mnohem více odpoví v následujícím rozhovoru.
 
Jirko, jaká ta letošní sezóna byla?
Byla super úspěšná, protože se mi podařilo vyhrát to nejdůležitější, co jsem chtěl - na jaře obhájit titul mistra světa ve stíhačce. Pak jsem si vlastní blbostí na běžeckém půlmaratónu způsobil zranění. Když jsem se z něj dostal, podařilo si mi zvítězit v celkovém pořadí prvního světového poháru hendikepovaných. Kvůli hodně těžkým závodům, to nebylo nic jednoduchého. Radost ale násobí fakt, že se mi tenhle seriál podařilo vyhrát jako prvnímu v historii. Můj trenér Viktor Zapletal o to hodně stál, protože jeho druhý svěřenec Jarda Kulhavý vyhrál světový pohár na bikách, takže chtěl, abych dosáhl toho samého, což se mi podařilo. Jako příjemný bonus a tečkou na konec už bylo druhé místo na MS v časovce.
 
Ta se jela nedávno, jak náročná časovka letos byla?
Připravoval jsem se na ni, protože v silničních závodech na MS nebo teď i jiných důležitých závodech paracyklistiky nemám moc šancí, protože tam jsem za Českou republiku sám. Proti šestičlenným mančaftům silných zemí jako Itálie, Španělsko, Německo prostě nemám šanci, tedy pokud trasa není vyloženě těžká, v kopcích. Tohle bylo v Dánsku, na rovině, takže jsem dobře věděl, že silniční závod nebude pro mě, a proto jsem se soustředil jen na časovku. Byla poměrně technická, samá zatáčka, krátké kopečky. Za normálních okolností by se mi trasa strašně líbila, ale jak jsem řekl, sezóna byla těžká. Když jsem dosáhl toho největšího úspěchu na jaře, tak motivace na další letošní velký cíl už trochu pokulhávala. Navíc po tom světovém poháru jsem se cítil hodně unavený. Dal jsem do ale toho všechno a nakonec to pro mě byl super výsledek. Vítězný Rumun byl trochu překvapením, porazil mě o hodně a všem dalším výrazně uletěl. Podal jsem svůj standardní výkon, možná lepší než jsem čekal a díky tomu jsem s tou stříbrnou medailí ještě spokojenější.
 
Vrchol tedy opravdu přišel už na začátku sezony?
Přesně tak. Tuhle sezónu jsem i tak chtěl pojmout, protože nejvíce jsem cítil šanci na dráze ve stíhačce a to se mi potvrdilo. Časovka dopadla, jak dopadla a jsem šťastný, že jsem druhý na světě. Možná někdo po mém loňském vítězství na MS to bere jako krok zpátky, ale já jsem spokojený. Člověk nemůže vyhrávat pořád a ta paralympijská cyklistika je každý rok těžší a těžší. Dnes mi navíc po změně pravidel dali do mé kategorie spoustu zdravějších závodníků, takže mám dnes nejtěžší hendikep. I proto jsem rád, že mohu být pořád na stupních vítězů.
 
Byl jsi jako samostatná jednotka bez týmu, jak tedy sezona fungovala?
Je to samozřejmě těžší, protože jsem loni měl možnost startovat v kontinentálním týmu Tusnad a díky tomu jsem byl na mnoha těžkých závodech, absolvoval jsem asi čtyři desetidenní etapáky. Na fyzické kondici se samozřejmě taková absence projeví, protože jsem závodil hlavně v paracyklistice, kde ty závody nejsou tak těžké a dlouhé. Profizávodění mi chybělo, protože nějaká kritéria nebo jednorázové závody tady v Čechách to nenahradí. Nicméně situace je v cyklistice těžká. Ani letos jsem neměl moc času hledat i nějaký kontrakt na příští rok, kdy jsou olympijské hry a budu se muset soustředit spíš na paracyklistiku. Je pro mě asi těžší se takhle připravovat, protože ti mí soupeři jezdí v kontinentálních týmech a vidím na nich ten progres. S každým takovým závodem se zlepšují. Jelikož se i příští rok budu soustředit spíš na dráhu a na časovku, tak možná ta absence těch profi závodů nebude tak tragická.
 
Jak jsi letos ukončoval sezónu?
Musím přiznat, že konec byl doslova vysněný, protože jsem jel už od začátku listopadu téměř nonstop kromě jednoho měsíce zranění na jaře, ale to si člověk stejně moc neodpočinul. Opravdu posledním závodem byl současně poslední závod plzeňské Giant ligy. Ono to tak vyšlo. Před ním jsem jel večerní kritérium v Rokycanech, poslední evropský pohár hendikepovaných na Strahově a následně Škoda Cycling Challenge v Praze, kde už jsem cítil, že toho je strašně moc, už to bylo přes závit. Na GP Duratec jsem navíc nemohl chybět už kvůli svému partnerovi. Sezónu takhle končím už asi posledních sedm let, takže jsem rád, že ani letos to nebylo jinak.
 
Jak dlouhý chystáš mít odpočinek?
Odpočinout si chci jen do konce října. Úplný odpočinek byl ale týden, kdy jsem nedělal vůbec nic. Teď už je tu takový ten aktivní odpočinek, jdu si zaběhat, zahrát golf a podobné věci. Od konce října se musím znovu začít připravovat na kole, protože v půlce února mě zase čeká světový šampionát, který je důležitý zejména pro sebevědomí před paralympiádou. Chceme tam namodelovat také přípravu na Londýn a vyzkoušet si nové věci v tréninku, takže chci do toho šampionátu v únoru přijít stoprocentně připravený. Navíc budu obhajovat titul, takže chci být dobrý. Od listopadu, pokud bude počasí, zůstanu v Čechách, když to nepůjde, pojedu někam na Mallorku nebo na Kanáry. Vánoce a leden chci trávit v Austrálii, kde mám naplánovány jak dlouhé tréninky, tak chci závodit v nějakém seriálu profikritérií, abych se dostal do rychlosti a v únoru se vrátil připravený a jen dolaďoval na dráze na šampionát v Los Angeles.
 
Jak s každým rokem vnímáš, že stále rozčiluješ mladé kluky v pelotonu?
Teď jsme v elite spolu s Milanem Kadlecem asi nejstarší závodníci. Ta cyklistika je hodně o zkušenostech, člověk ví, co má dělat v přípravě a na tréninku. Samozřejmě pohyb v závodech je znát s každým rokem vývoje toho závodníka, takže my tam uplatníme zkušenosti a i máme pořád chuť trénovat. Mě cyklistika baví každý rok víc a víc. Mám výsledky, spoustu fanoušků a už těmi zkušenostmi si člověk dokáže pošetřit síly, vyhovět si. Asi díky tomu si člověk pořád váží každého roku, kdy mu to jezdí a tak si tu cyklistiku i užívá. Nevím, jak dlouho budu moci závodit, ale dokud to půjde, budu zdráv, budu mít sílu a nebude to trapný, tak chci jezdit. Nevím, jestli to bude rok, dva, tři, čtyři...
 
Cítíš náznaky od mladých, že bys měl skončit?
Nemyslím, že je to rozčiluje, nebo alespoň mi to nikdo neřekl. Vím, že se mnou mají problém manažeři a trenéři týmů, kteří cítí můj pohyb v pelotonu trošku jako chuť jejich závodníky ztrapnil, což je nesmysl. Dělám to proto, že mě to baví. Pro mě závody se zdravými jsou zlepšování kondice a i se svým fanouškům můžu ukázat doma, protože kdybych závodil jen v paracyklistice, tak závodím celý rok v zahraničí a tady bych nebyl vidět vůbec, takže i vůči sponzorům jsem rád, že mohu jezdit závody se zdravými v Čechách. Už to není tak extrémní, jak jsem vadil závodníkům zezačátku, když si na mě museli zvykat. Stále tvrdím, že pokud je závodník připravený, a pokud do toho závodu jde naplno, tak nikdy nemůže skončit za mnou, protože ten hendikep tam prostě je obrovský. To, že někoho porazím nebo někdo skončí za mnou je proto, že ten závod bere jako trénink nebo se nekoncentruje, ale věřím tomu, že ti profi závodníci, když budou chtít, tak mě porazí vždycky.



 




Zpět


Čtěte také další články z této kategorie:

Za pěnivou důvou jede už tuto sobotu

Reprezentant Vacek: Příští rok všechno napravím

46. Závod míru juniorů se opět zapisuje do historie

46. ročník Závodu míru juniorů vyhrál Nor Andersen



“Zatímco vy vstupujete na přechod, my už běžíme po druhé straně...”

© 2012 -2016 PatRESS.cz - Powered by Prestissimo.cz