rss
PatRESS News

Zpět

Plzeňští bratři Kiliánovi jsou z Dakaru doma

24. leden 2014

Bratři Kiliánovi při vyprávění s Davidem Vršeckým. Praha - Jsou údajně jedinými zástupci Plzně, kteří kdy okusili legendární Rallye Dakar. Bratři René a David Kiliánovi, tedy navigátor a kopilot, letos s pilotem Martinem Kolomým tvořili posádku týmu Tatra Buggyra Racing. Přestože tahle sestava měla hodně vysoké ambice, nakonec musela kvůli prasklinám na přední nápravě z bezpečnostních důvodů nejtěžší Dakar v dějinách opustit před startem 8. etapy. Teď už jsou bratři opět doma, a tak se mohli za letošním ročníkem trochu ohlédnout.
 
Kluci plzeňští, jakým směrem se ubírají vaše první myšlenky po příletu do Česka?
René: To, jak jsme na Dakaru letos dopadli, jsme měli čas vstřebat už na místě, takže teď se chci především dobře najíst. Samozřejmě pak přemýšlím nad tím, co nás čeká. Musíme se zase vrátit do práce, kde jsme dlouho nebyli, takže zase začít pracovat na vlastním živobytí a následně i na novém závodním stroji.
David: Osobně bych si přál vrátit se trochu dříve. Na Dakar jsme jeli závodit, a tak člověk předpokládá, že čtrnáct dnů stráví v kabině, jenže jsme skončili dříve a týden tam byli jako turisti. Pro mě by bylo lepší se vrátit domů, protože to na člověka tak nějak dopadlo. Byl to smutný pohled dívat se na ostatní, jak závodí a my přejíždíme s mechaniky. Teď už jsme ale doma a nejvíc se těším na děti.
 
Jaký měl Dakar být a jaký byl?
René: Pořadatel na základě tlaků jakési veřejnosti, která tam podle mého nikdy nebyla, výrazně prodloužil etapy. Jejich charakter, si myslím, zůstal stejný, jen byly delší. Po téhle stránce by nám to vyhovovalo. Na letošní podobu Dakaru si tedy stěžovat nemůžu, ale je škoda, že jsme zažili jen sedm dnů.
David: Z médií jsme věděli, že bude určitě delší, že etapy budou natažené. Počítali jsem s tím a vnitřně na to byli připraveni. Za těch sedm dní jsme všechno zvládali dobře. Jen Martin měl menší vyčerpání z důvodu dehydratace, a to když se mu zkazilo pití v camelbaku. Etapy se jely v obrovském horku, především ta, ve které nám odešel kompresor, kdy motorkáři leželi a dávali jsme jim vodu, čtyřkolkář k nám přijel a chtěl vodu, takže my vydali skoro všechnu vodu a pak jsme tam sami stáli bez ní. Naštěstí jsme pak na pumpě doplnili zásoby, ale nevím, jak by to na nás působilo, kdybychom byli i ve zbylých šesti etapách.
 
Vaše posádka se proslavila jízdou po třech kolech. Připomeňte, jak k tomu vlastně došlo.
René: Kvůli jednomu ze soupeřů jsme na chvíli byli nuceni opustit trať, kde jsme do čehosi narazili. Auto tu extrémní zátěž nezvládlo a sedm kilometrů před cílem nás opustilo kolo. Pocitově nám to přišlo jako náhlá exploze pneumatiky, ale brácha jen poznamenal - že to není defekt, že tam bude něco chybět.
David: Do téhle etapy jsme startovali dost zezadu a museli hodně předjíždět. Za soupeře přiletíme a do poslední chvíle nevíme, na kterou stranu nám uhne. Tenhle nám uhnul do cesty, takže jsme museli zareagovat. Vyjeli jsme a přišla rána na zavěšení. Kousek před cílem zničehonic, bez předchozího upozornění, kolo uletělo.
René: Tomu motoru je jedno, jestli se někde něco tlačí, táhne prostě pořád.
David: V první chvíli to vypadalo jako defekt, ale když se Martinovi podařilo auto stabilizovat, tak bylo jasné, že ryjeme něčím v zemi a kolo to určitě není. Potvrdilo se to hned, když brácha vyskočil a kolo leželo v zatáčce.
 
Máte tři kola, co teď?
René: Z klasických rallye jsem zvyklý mít stále v povědomí, kolik to máme do cíle. A také vím, že se po prázdném kole dá dojet. Kdyby to byla prasklá pneumatika padesát před cílem, tak se ji budeme snažit vyměnit, ale když je to jen deset, tak ta časová ztráta, byť tu gumu roztrháme a poškodíme si blatník, bude menší než, když vylezeme a budeme kolo měnit. Rozhodnutí bylo tedy okamžité.
David: Bylo to spontánní. Bylo jasné, že terén je už bez jakýchkoli koryt neměnný, že bychom měli dojet. Martin vzal za plyn, auto se zvedlo a prostě jelo.
 
Co to chtělo? Jak jste to vnímali?
René: Celkem svižně se dá valit na asfaltu bez zadního kola, ale my byli v terénu a navíc bez předního. Martin s volantem umí neuvěřitelné věci, takže jsem z toho měl celkem dobrý pocit.
 
Napadalo vás, jak moc se tím proslavíte?
David: To ani náhodou. Nemůžeme tušit, jestli tam bude nějaký fotograf nebo to uvidí nějaký komentátor. Nedělali jsme to pro nikoho. Prostě jsme chtěli dojet do cíle a to, že se to dostalo ven, už bylo něco navíc.
 
Následnou opravou jste ztratili dost času a dostali penalizaci, ačkoli jste už nebyli v měřeném úseku. Nevnímáte to jako křivdu?
René: Pořadatel to má udělané tak, že máte čas na erzetu plus na dojezd do bivaku. Erzeta se měří a dojezd má omezený limit, ale stále je to dostatečná doba, abychom se v normálním provozu chovali bezpečně. Když ten čas překročíme, přijde jednorázová penalizace za nedodržení času dojezdu do bivaku a tu jsme vyfasovali.
 
S takovou sekerou je prakticky vymalováno...
David: My už ztratili strašně moc den předtím - oprava kompresoru nás stála deset hodin. Věděli jsem, že to, pro co jsme přijeli - osobně jsem chtěl zopakovat desítku a vylepšit pětku, se nám nepodaří. Rozbil se kompresor, věc, u které jsem ani nepředpokládali, že by se mohla pokazit. Vezeme si náhradní turbo, ale s kompresorem nikdy nebyl problém. Přišlo to až na Dakaru. Následná oprava a penalizace proto nehrála roli. Dakar se ale nevzdává jen proto, že se vám nedaří umístění. Zahodit šanci ho dokončit, to nikdo neudělá, musí se jen přehodnotit priority a jet dál.
 
Jenže po volném dnu přišla 7. etapa a před tou další rozhodnutí skončit...
David: To byla také nejtěžší chvíle na Dakaru.
René: Bavili jsme se s Robinem Dolejšem (technický ředitel Buggyry) a on říkal: 'Kluci budu spokojený, když budete atakovat desítku, když najedeme co nejvíce kilometrů, abychom měli data a dál na čem stavět. Není priorita se honit se špičkou.' Do tohohle pojetí nás jako posádku srazil až problém s kompresorem. Pořád nám nechyběla vůle jet a hltat kilometry pro  vlastní zkušenosti, pro auťák, pro data.
David: Nejdřív přišel kompresor, pak kolo, den volna a po něm 530 km dlouhá etapa, tu jsme dojeli, ale po důkladném prozkoumání jsme našli věci, které se neslučovaly s bezpečností. Jak říkal Robin - vyrazit a vědět, že to nemusíte dojet, je prostě špatně. Především, když v etapách jsou pod vámi třísetmetrové srázy. S bráchou jsme měli vůli to opravit, hledali jsme řešení, ale nešlo to. Museli jsem to odpískat.
 
Co je pravdy na tom, že Dakar 2015 pro vás začal už průběhu stávajícího závodu?
David: Měli jsme za úkol dělat si poznámky. Už na místě se začalo řešit spoustu věcí pro příští ročník. Co se dostaneme do Plzně a než zase budeme povoláni, budeme si chvíli pracovat na svém. Teď to začíná hlavně pro Buggyru, která má spoustu nových informací a dat.
 
Co vlastně přineslo spojení s Buggyrou?
René: Už předtím jsme používali celkem slušně fungující auto, což jsme prokázali loňským pátým místem. Vezli jsme motor Gyrtech, který připravuje právě Buggyra a už to byl velký posun. Jelikož tahle stáj umí i jiné technologie týkající se vozidla, tak to spojení vnímáme pozitivně. Teď se navíc přímo na místě mapovaly další problematické věci a věřím, že díky tomu se nebudeme tlačit do desítky, ale do pětky.
 
Dakar 2015 tedy bude znovu s plzeňskými bratry Kiliánovými?
René: Pokud budeme mít místo v posádce a vzhledem k tomu, že bychom v nejbližších dnech měli předat naše poznatky, tak asi ano.
David: Počítám se tím. Martin říkal, že posádka je daná. V kabině jsme na sebe zvyklí a perfektně si vyhovujeme. Pokud u toho budeme dál, budeme jedině rádi a budeme se snažit být pro 2015 nápomocni.
 
Co pro vás Dakar vlastně znamená?
René: Jeden z našich kamarádů má vytetováno: 'Kdo nezažil, nepochopí, kdo zažil, nezapomene.' Jsme založení tak, že když je nějaká chvíle, vyrazíme jen tak se spacákem ven. Na Dakaru je to vyžadovaný standard. Řešení situací na trati, improvizace, jízda s Martinem. Nevím, jestli bych běžel k jinému pilotovi, kdyby Martin z jakéhokoli důvodu skončil. Na druhou stranu je to hrozná únava. Hodně lidí si myslí, že jsme na výletě, ale nevidí, že i dva dny nespíte. Přestože projíždíte nádhernými zeměmi, stejně neodjedete naplněni přírodními krásami. Dakar je prostě svůj. Nedokážu lidem, kteří tam nebyli, říci, co člověka žene, aby se tam vrátil.
David: Asi není přímá odpověď na to, proč to člověk dělá. Je to dobrodružství, ale my Dakar máme rádi, sledovali jsme ho od malička. Několikrát jsme ho dokončili, a tak se člověk to umístění snaží zlepšit. Je to velké utrpení a člověk si často říká, jestli to má zapotřebí, když je vyčerpaný. Loni se nám všechny problémy vyhýbaly, letos jsme se s nimi potýkali hned od začátku. Noc s kompresorem jsme nespali, noc s kolem jsme nespali, člověk je fakt unavený, ale druhý den se do toho sedne a jede se dál. Je to prostě závod a vyplatí se tam vracet.
René: Je to soupeření jako kdysi dávno. Člověk to soupeřům nemůže dát jen tak zadarmo. Je to jako v jiném sportu. Hokejisti, fotbalisti, tenisti, všichni mají povahu soupeřit a nás to potkalo na Dakaru, který je bohužel jen jeden a jednou za rok.

>>Fotogalerie z příletu

Přílet z Dakaru. Manažer Buggyry Jan Kalivoda vítá René Kiliána na letišti.

tagy: Buggyra, Tatra, Dakar, Martin Kolomý, Kilián,




Zpět


Čtěte také další články z této kategorie:

Pátek 13. odnesl na Dakaru naděje na top 5

10. etapa zvětšila rozestupy, kamion MKR stále 5.

Roudničan Kozlovský vyhrává 8. etapu Dakaru.

Dakar vstupuje do druhé poloviny



“Zatímco vy vstupujete na přechod, my už běžíme po druhé straně...”

© 2012 -2016 PatRESS.cz - Powered by Prestissimo.cz